ext3 - third extended filesystem

Ext3 je žurnálovací souborový systém, který je v mnoha populárních distribucích GNU/Linuxu používán jako výchozí.

Jako první na něm začal pracovat Stephen Tweedie v únoru 1999, když rozšiřoval ext2. V jádře se objevil 23. listopadu 2001 ve verzi 2.4.15 (vizte oznámení o vydání).

V současnosti se vyvíjí nová verze - ext4.

Přestože není tak výkonný a rozšiřitelný jako jeho konkurenti (např. ReiserFS a XFS), má významné výhody oproti své starší verzi - ext2, kterou lze snadno upgradovat na ext3 bez nutnosti formátování disku.

Oproti svému, již zmiňovanému, předchůdci jménem ext2:

• má žurnál
• stromové indexy adresářů můžou zabírat více bloků
• podporuje zvětšení oddílu

Bez těchto vlastností (tzn. pokud nejsou využité) se jedná o validní ext2. Tím pádem jsou vyzrálé a dobře testované nástroje na údržbu ext2, e2fsprogs, použitelné i pro ext3. Díky spojitosti těchto souborových systémů je možná konverze (ext2 na ext3 i naopak).

V Linuxové implementaci ext3 jsou dostupné tři způsoby žurnálování:

• žurnál - metadata i obsah souborů se ukládají do žurnálu a teprve poté jsou zapsány na disk. Nejspolehlivější, ale zároveň nejpomalejší metoda, protože jsou data zapisovány dvakrát.
• writeback - metadata se žurnálují, ale obsah souborů ne. Toto je nejrychlejší způsob, ale přináší riziko, že při pádu budou data zapsána tam, kam nemají. Při dalším mountu se tedy může stát, že k souborům, se kterými systém v tu chvíli pracoval, budou na konec zapsány různé nesmysly.
• ordered - podobné jako writeback, s tím rozdílem, že si vynucuje zapsání souboru, než jej v metadatech označí jako zapsaná. Tento způsob je dobrým kompromisem mezi výkonem a stabilitou, a z toho důvodu je použit jako výchozí.

I když je nepřítomnost různých vlastností moderních souborových systémů (např. dynamická alokace inodů a stromová struktura dat) považována spíše za nevýhodu, tak z pohledu obnovitelnosti to ext3 dává oproti souborovým systémům s těmito vlastnostmi značnou výhodu. Metadata (popisná data dat. prvků) jsou uložená pevně daném umístění, díky čemuž jsou data na ext2 a ext3 obnovitelná i v případě vážného poničení - v takovém případě by data na souborových systémech se stromovou strukturou už nemusela být obnovitelná.

Ext3 zaměřuje na kompatibilitu s ext2, a proto je spousta struktur na disku je podobná těm z ext2. Kvůli tomu ext3 postrádá řadu vlastností novějších designů, jako je dynamická alokace inodů a proměnlivá velikost bloku.

Souborový systém nemůže být kontrolován nástrojem e2fsck, když je namountován pro zápis. Dump souborového systému, který je namountován pro čtení a zápis (rw), může způsobit poškození dat v dumpu.

Neexistuje defragmentační nástroj pro ext3. Existuje jen pro ext2 (e2defrag), ale je třeba nejprve převést ext3 na ext2, což je značně nepraktické.

Ext3 narozdíl od ext2 vynulovává ukazatele v inodech smazaných souborů. Dělá to kvůli zjednodušení čtení a zápisu na souborový systém během nahrávání žurnálu po nečistém mountu. To ovšem brání tomu, aby šly soubory obnovit. Jediný způsob jak data obnovit se dá použít jen tehdy, když víte, na kterém bloku data začínají a končí. Tím je mazání poněkud bezpečnější než na ext2, což by mohlo být považováno i za výhodu.

Podpora pro transparentní kompresi (pro ext2 existuje neoficiální patch) v ext3 dostupná není.

Ext3 má relativně malé maximální velikosti jak pro soubory, tak i pro souborový systém. Tyto limity závisí na velikosti bloků:

8KB bloky jsou dostupné jen na některých architekturách (např. alpha), které umožnují používat 8KB stránky.